V roce 1969 napsal skladatel Andrew Lloyd Webber ve spolupráci s textařem Timem Ricem muzikál, nebo chcete-li rockovou operu, Jesus Christ Superstar. Z obavy, že muzikál nebude dobře přijat pro svou neobvyklou perspektivu vyprávění, předcházelo inscenaci vydání alba s jeho písněmi – teprve úspěch alba rozhodl o realizaci a muzikál byl premiérově uveden na Broadwayi. Dnes už můžeme říct, že je to vlastně stará věc, dávno zapsaná jako popkulturní záležitost, která dokonce nechala stopu i v našem kancionálu: znáte přece tu píseň, co začíná slovy „Prosíme tě, dej nám, Pane, sílu, chceme začít podle slov tvých žít“? Schválně se příště podívejte, kdo je uveden jako autor hudby.

Na přelomu tisíciletí vznikla v pořadí druhá filmová adaptace zmiňovaného muzikálu, kterou o několik let později – když jsem byla asi tak v tercii na gymnáziu – přinesla moje paní profesorka na hodinu hudební výchovy. Matně si vzpomínám, že se mi to moc nelíbilo. Vizuál herců z konce devadesátých let a současnost pojetí mi rozhodně nepřišly vhodné pro ztvárnění Ježíšova příběhu. Kdo by byl tehdy řekl, že po mnoha letech bude tahle verze důležitou součástí mojí soukromé velkopáteční tradice!

Scénář muzikálu, který vrcholí stejně jako pašijová hra ukřižováním, začíná ještě před příchodem do Jeruzaléma. Výrazné místo příběhu zaujímá Jidáš, který hned v první písni pojmenované Heaven on Their Minds (volně přeloženo „mají hlavu plnou nebe“, skoro až „mají nebe na mozku“) vyjadřuje pochybnost nad tím, že by Ježíšova mise mohla dopadnout dobře. Bojí se vrtkavosti davu, uvažuje o politickém kontextu izraelského národa a varuje, že to nedopadne dobře, až Ježíšovi následovníci zjistí, že se spletli, když v něm viděli Mesiáše. Jidáš je velmi důležitou postavou celého děje, protože právě na jeho pohled se muzikál v mnoha ohledech soustředí, dává mu prostor k interpretaci a hodnocení situací. A také vyslovuje jeho ústy soustavné pochybnosti ohledně Ježíšova působení. Nejvýrazněji se tak děje v soulovém ladění velké show jedné ze závěrečných scén, kdy je paradoxně v chronologii děje Jidášova postava už mrtvá... Proč přišel Ježíš do světa bez masové komunikace? Kým je vlastně v porovnání s Buddhou nebo Mohamedem? Jen další prorok? Zamýšlel jsi, Ježíši, umřít takhle? Byl to chyba, nebo jsi počítal s tím, že tvoje potupná smrt bude něco mimořádného? A sbor přizvukuje: Ježíši Kriste, superhvězdo, myslíš, že jsi ten, kdo říkají, že jsi?

Není divu, že se muzikálová jidášovská perspektiva podobných otázek leckomu zdála jako kontroverzní a nevhodná, jakkoliv dost možná celkem zajímavě uvažuje o dramatickém oblouku ve smýšlení davu, který jednou volal sláva, a podruhé ukřižuj. Těch nevhodností najdeme určitě víc. Přiznejte, co si myslíte o tom názvu? Superhvězda Ježíš Kristus? Není to svým způsobem bagatelizace, která vytrhává Spasitele a historickou postavu ze seriózního kontextu a vrhá ji kamsi mezi takzvané celebrity? Nejedná se o mimořádně neuctivou interpretaci, která si svatokrádežně vybrala, co se jí hodí, aby se v duchu postmoderního zpochybňování našla nová senzace?

Nemůžu si pomoct, ale připadá mi, že evangelia muzikálovému pohledu na Ježíše jako celebritu vlastně přitakávají. Jen si to představme: tvoří se kolem něj davy. Tím davem se k němu lidé derou, snaží se ho dotknout alespoň zezadu, křičí, aby upoutali jeho pozornost. Tady se rozebírá střecha, aby se k němu vůbec mohli dostat potřební, jinde chudák Zacheus musí šplhat strom, aby Ježíše aspoň zahlédl. Nechybí nám v těch scénách namísto učedníků spíš řádka bodyguardů s černými brýlemi, v oblecích a s vysílačkami, kteří by klestili cestu? Nebo natažená páska z obou stran zabraňující šíleným fanouškům, napřahujícím ruce, vrhnout se mu k nohám?

Jindy Ježíš odchází na pusté místo a najednou má s sebou 4 000 followerů, aniž by „otagoval“ na Instagramu, kam že se to zrovna chystá. Co by za to dala dnešní PR oddělení, kdyby jejich klienti měli spontánně a bez použití online propagace takovou popularitu! Nemáme tou dobou ještě ani tisk, přesto je ten člověk pohybující se starověkým Izraelem neuvěřitelně známou osobností. Tak moc slavnou, že ho významní lidé k sobě zvou na večeři a dobové církevní elitě stojí za to zapřádat s ním diskusi. Jako kdyby toho člověka prostě nešlo přehlédnout, natož ignorovat.

Sem tam se stane skandál – jako tenkrát s tou prostitutkou, která mu líbala nohy, otírala je svými vlasy a mazala je vzácným olejem. Představte si ty bulvární titulky…! A to ani nemluvím o té show královského příjezdu do Jeruzaléma, doplněné o oslíka, palmové ratolesti a pláště kladené na cestu. Do vzniku masových médií zbývá mnoho století, přesto ten člověk dokáže vyvolat ohromnou senzaci. Výraz „superhvězda“ se v takových souvislostech nezdá být ani trochu mimo.

Kdo to je, tenhle týpek, za nímž se stahují davy? A proč vlastně za ním tolik jdou?

Byla tím lákadlem senzace? Zvědavost, jestli je pravda, co se říká? Nebo táhlo osobní charisma? Byl to fešák? Nebo chtěl dav vidět eskamotéra, jak naznačuje v muzikálu song krále Heroda vyzývající ve fantastickém kabaretním pojetí Ježíše, aby mu předvedl svoje zázraky, například přešel po hladině bazénu. Nebo za tím vším stála potřeba získat od něj pomoc a dostat se z osobních potíží? Nebo snad šlo o rozpoznání něčeho vyššího?

Z biblických příběhů vyčteme hned několik z uvedených možností. Obrovskou skupinu Ježíšových následovníků charakterizuje motivace získat uzdravení. Někteří nemocní se k němu obtížně dostávají sami, některým pomáhají jiní lidé. Jsou tu chromí, slepí, malomocní, trápí je různé záchvaty a nezřídka se kvůli svému stavu ocitají na okraji společnosti, kam patří i lidé s pošramocenou pověstí, prohřešující se proti dobovému pořádku. Spojuje je víra ve změnu životní situace, kterou by mohl Ježíš způsobit.

Spoustu lidí pak nepochybně přitáhla zkušenost s Ježíšovým přístupem. Samařská žena k němu svolává sousedy, mnozí lidé viděli nějaký ze zázraků a to je přesvědčilo, že tenhle člověk stojí za pozornost.

Další výraznou skupinou mohou být naopak Ježíšovi odpůrci: farizeové a zákoníci znepokojení tím, co ten člověk provádí a hlásá. Jako náboženské autority své doby považovali za nutné situaci řešit, a tak se snaží Ježíše zdiskreditovat dobře mířenými otázkami a možná si při tom ani neuvědomují, jak moc velkým tématem pro ně ten člověk je. Jak moc je zaměstnává.

Nesypme ale všechny do jednoho pytle. Pro některé možná představuje Ježíš mimořádně intelektuálně zajímavou osobnost. Jestli je dav lačný senzace, oni jsou lační poznání. Možná právě proto zapřádá Nikodém s Ježíšem tajný noční rozhovor, aby se dobral odpovědí na svoje věroučné otázky.

V tuhle chvíli by možná bylo dobré zeptat se sami sebe, koho v Ježíšovi rozpoznáváme my. Jestli je pro nás spíše potřebným lékařem, životním koučem nebo třeba zajímavým filozofem. Každý přece přicházíme do církve a k Ježíši s balíkem nejistot, životních trápení a problémů, traumat, nerozhodnosti a neschopnosti vymanit se z vlastních chyb. Hledáme odpuštění, přijetí, návod, jak zvládat vlastní život, jak se vyrovnat s minulostí nebo úplně prostě s každodenními potížemi. Zdaleka ne všichni v evangelijních příbězích docházejí k rozpoznání Ježíše jako Spasitele. Někteří zůstanou jen u té senzace. Tím jasnější pak jistě je, co je žádoucí odpověď na otázku, koho v něm vidím já.

Jenže možná stojí za to celou tu situaci obrátit naruby a položit si otázku jinak. Jestli pro nás, co žijeme ze stovky let starých příběhů, pro nás, co jsme se nesčetněkrát styděli přiznat, že patříme k té oldschoolové partičce, která si říká křesťani, jestli právě pro nás je Ježíš ještě aspoň trochu tou superhvězdou. Jestli budu sledovat jeho Instagram a odebírat YouTube kanál, jestli si na jeho koncert koupím lístky do první řady, seženu si jeho plakát a budu doufat, že získám podpis. Jestli polezu na strom, abych ho zahlédla, až půjde v davu kolem, jestli se pokusím chytit ho zezadu za plášť, jestli ho s tisícovkami dalších budu v podvečer následovat na pusté místo, i když s sebou nemám jídlo… Zkrátka jestli pro mě ta superhvězda ještě pořád září.