Židovství v období Druhého chrámu bylo nesmírně pestré. Současní badatelé hovoří o více než dvaceti různých židovských skupinách či směrech v době Ježíšově. Farizejský směr se zformoval nejpozději ve druhém století před Kristem a měl rovněž několik proudů.

Škola Šamaje zastávala přísnější výklad založený na doslovném čtení Písma. Škola Hilela (kam patří i známý Gamaliel) přinášela smířlivější stanoviska vycházejících spíše ze smyslu biblického textu. Označení farizej má aramejský původ a znamená toho, kdo je oddělen. Ač toto pojmenování časem získalo i pejorativní význam ve smyslu oddělování se od ostatních, termín spíše vyjadřuje pochopení farizejů, že jsou Bohem „odděleni pro určitý úkol“ (podobně jako sedmdesátka v L 10,1 nebo Pavel v Ř 1,1).

O jaké poslání šlo? Byli to lidé Písma. Studovali ho, vykládali ho ostatním, zaměřovali se často na otázky kultické čistoty a vynikali v touze po aplikaci Bible do konkrétního života. Uplatňovali na sebe přísnější zákony svatosti určené jinak jen kněžím. Bylo to laické hnutí, které se pohybovalo mezi obyčejnými lidmi a skrze vyučování Písma usilovali o obnovu Izraele (v tom se lišili od esejců, kteří se elitářsky oddělili od zbytku Izraele a očekávali očistný zásah shůry). Synagogy jsou i díky nim nejen místem bohoslužby, ale také komunitním centrem, školou. Farizejové se často názorově neshodli se saduceji, kteří četli pouze Tóru, nevěřili ve vzkříšení a anděly. Ač měli farizejové mezi lidmi velký vliv, oproti kněžím a saducejům v době Ježíšově zpravidla zastávali nižší politické funkce. Dá se říct, že židovství přečkalo národní katastrofu pádu Jeruzaléma, zničení chrámu a následnou helénizaci Izraele právě díky farizejskému hnutí, ze kterého se postupně vyvinul rabínský judaismus (více se o farizejích dočteme u Josepha Flavia, v kumránských svitcích nebo v pozdějších rabínských spisech).

Ježíš se několikrát ostře vymezil vůči postojům saducejů (Mt 22), Samařanů (J 4), aristokratických velekněžských kruhů (Mt 21,45), herodiánů (Mk 12,13nn) nebo Židů kolaborujících s Římem (zastoupených tzv. „celníky“). Přesto – kupodivu – nejčastěji jsou zaznamenány Ježíšovy spory s farizeji. Proč? Pro Ježíše byli nejčastějšími oponenty zřejmě právě proto, že si byli paradoxně blízcí v úctě k celému Písmu, v učení o posmrtném živote, víře ve vzkříšení, blízkosti Božího soudu, lásce k bližnímu, ale také v poslání vést druhé k praktickému životu podle Božího slova. Vedle odmítnutí výkladů založených jen na ústní tradici byl zásadním bodem sporu s farizeji jejich neuznání Ježíše jako mesiáše podle Písem. Protože Ježíš, Boží syn, odhaloval postoje lidského srdce u všech lidí, nebylo tomu jinak ani u těchto misionářsky a biblicky zakotvených horlivců, u kterých Ježíš rovněž nachází tendence k povyšování, pokrytectví nebo k obohacování se na úkor druhých.

Jednotlivé výtky by se ale zřetelně neměly zobecňovat na celé hnutí. Mnohé rozhovory farizejů s Ježíšem a uctivé oslovení „mistře“ byly jistě míněny i upřímně. Mezi farizeji vyniká Nikodém, který se Ježíše ptá na věčný život a stává se jeho tajným učedníkem. Obdivuhodná je iniciativa některých farizejů, kteří chtějí Ježíše ochránit před Herodem (L 13,31). Ani sám Gamaliel, učitel Pavla, není vykreslen negativně (Sk 5). V prvních komunitách Ježíšových učedníků byli i farizejové (Sk 15,5). Jedním z nich, který se svého farizejství, natož židovství, nikdy nezřekl, byla napsána velká část Nového zákona (Sk 23,6; 26,5; Ř 11,1).

Farizejský směr by v tehdejším spektru židovstva asi v mnohém odpovídal evangelikálním církvím v rámci současného křesťanství. Život s Písmem a mezi lidmi, zápas o misii, vlastní posvěcení a snaha nesplynout s většinou. Nicméně, sdílíme s nimi i pasti plynoucí z tohoto života odděleného pro Boha. Pavel Paluchník