Každá cesta má svůj cíl, cesta sama je cílem

Dnešní doba se vyznačuje pluralitou názorů s ohledem na lidskou svobodu jako na hlavní kritérium věrohodnosti, kdy je „trendy“ eklektická vybíravost motivovaná naším vnitřním „vyladěním“. Zdá se mi, že tato doba volá po jasných postojích, názorech a odpovědích. Nejsou-li zřetelné, člověk je uměle nachází vyzobáváním z všemožných spirituálních technik, proudů a myšlenkových směrů. Už není moderní touha po pravdě, ale touha po tom, aby mi bylo dobře, což se odráží i v otázkách po věčnosti.

Možná k tomu přispěl i západní protestantismus s typickým přeakcentováním individuální spásy, což samo o sobě není špatné, ale je třeba zdůraznit opomenutý kontext a opět člověka zasadit do řádu stvoření a do vztahu se svým Stvořitelem. Opět spojit Boha Staré a Nové smlouvy, protože otázky po věčnosti nás odkazují k příběhu stvoření.

To, jak vnímáme počátek, ovlivňuje cíl. Pokud se zaměříme na nebe pouze jako na cíl osobní spásy, mineme širší rámec stvořenosti pocházející od dobrého Stvořitele. Mineme původní plán Boha s člověkem, který je zasazen doprostřed stvoření, aby spolupracoval s Bohem v pokračujícím díle (creatio continuo). Každá cesta má svůj cíl, zároveň je ale i sama tím cílem. Jsou to spojené nádoby, kde nemůžeme „jen“ očekávat a zapomenout žít. Avšak nelze ani žít bez očekávání nebe, kde budeme s Kristem, který „nám setře každou slzu z očí…“ (Zj 21,4)

Církevní otcové zdůrazňovali dynamický proces stvořenosti. „Člověk je stvořen k obrazu a podobě Boží.“ (Gn 1,21). Boží obraz v člověku je cosi pevně daného, zatímco Boží podoba představuje dynamickou složku – to, k čemu člověk postupně dorůstá. Potenciál, který je třeba naplnit na cestě, na níž se teprve stáváme tím, kým jsme. Věci časné tedy mají vliv na věci věčné.

Jednoznačným přesahem tohoto života do života věčného je vztah s Bohem. Bůh stvořil člověka do vztahu, avšak nejen do vztahu s Ním, ale také do vztahu jednoho s druhým. Jde o jakousi mozaiku, ve které uskutečňujeme svoje bytí. Pokud tedy bereme vážně prvotní stvoření, o kterém Bůh řekl, že je dobré, smíme s nadějí a očekáváním vyhlížet kontinuitu mezi nebem a zemí. Jak ve vzkříšení našich těl, naší identity, našeho já, tak i našich vztahů.

Co tedy očekáváme? Mám za to, že s touto otázkou je úzce spjata také otázka po Bohu: Jaký jsi, Bože? Jsi spíše ten spravedlivý Hospodin zástupů, nebo milosrdný Otec Ježíšův z Janova evangelia? Samozřejmě Bůh Otec je spravedlivý stejně jako nesmírně milosrdný (viz Ž 145), ale to, jak vnímáme Pána Boha, ovlivňuje naše představy o věcech budoucích. Ať jde o konečný soud, který bude pronesen nad vším lidem, nebo o očekávání prázdného pekla a jiné. Jde o nejednoduché otázky, které nás občas v průběhu života nepříjemně usvědčují nebo jimiž chceme usvědčovat druhé.

Co však opravdu očekáváme? Nebo ještě jinak: Co smíme očekávat, v co smíme doufat? Je mnoho možností, kde hledat odpovědi. Ale je třeba také uznat, že není v lidských silách dát jednoznačnou odpověď. Každopádně jednu jistotu máme, a to víru v dobrého Stvořitele, který to s člověkem nevzdal, jak proklamuje ve svém Synu Ježíši Kristu. Nic víc, nic míň. A jestli nebe přijde na zem, nebo země bude pozvednuta do nebe, není nakonec až tak podstatné. Podstatné je, že ať už obnovené, nové nebo obojí, bude to jistojistě dobré.