Rozhovor - Petr Pokorný (1976) Učí angličtinu a němčinu na Gymnáziu Dobruška. S manželkou a třemi dětmi žije v Novém Městě nad Metují

V prostorách děčínského zámku jsi měl celý říjen výstavu hliněných postav. Je to tvoje první expozice?

Měl jsem už různé výstavy – ve sborech nebo na zámcích, občas i v knihovnách a v restauracích. Tohle byla výstava v mém rodném Děčíně.

Výstava se jmenovala Kolotoč – to nezní moc církevně. (úsměv) Přesto souvisí s Bohem. Jak?

Pracovní název byl „Děčín na kolotoči a ty na něm“. Celý svět, nejen Děčín, je jeden velký kolotoč zvratů, pádů a nečekaných obratů. Nikdo nestojí pevně a každý jednou musí z kola ven. V Děčíně to vidím na jeho dějinách – město se jmenuje po rodu Děčanů. To byl rod, který když se konečně usadil a pevnil, tak jej převálcovali Přemyslovci – zbylo po nich jen to jméno – Děčín. Stejně se dařilo i dalším šlechtickým rodům. Například Thunové získali Děčín za špinavou práci pro císaře během třicetileté války. Byla to hrabata – a postupně rostli na společenském žebříčku. A když se konečně ziskem knížecího titulu dostali do „extraligy“, tak už se psal rok 1911 a za další tři roky nastala první světová válka a s ní i konec celého Rakousko-Uherska. Všechna snaha tak vyšla vniveč, deset let nato Thunové prodali zámek českému státu a upadli v zapomnění. Děčín byl po 700 let obydlen hlavně německy mluvícím obyvatelstvem. Nebyli to Němci, říkali si „Böhmen deutscher Zunge“ (Češi německého jazyka), ale na konci války museli na základě Postupimské dohody všichni město opustit. Někteří spravedlivě, protože podporovali Hitlera, ale někteří nespravedlivě – jako sociální demokraté, křesťané, židé. Ti rozhodně s Hitlerem nešli, ale vývoj smetl i je.

Takže když se procházím Děčínem, tak se cítím jako ve městě duchů, protože většinu toho, co tam stojí – obě radnice, kostely, školy, nemocnici, pivovar, most… vybudovali tito lidé. A místní Židé, kteří patřili mezi městskou elitu, např. majitelé továren, skončili v dobytčácích a v koncentračních táborech. To všechno mi připomíná, že život je kolotoč. Ale když se držím Ježíše, tak se toho vypadnutí z kolotoče nemusím bát. Protože Ježíš mě drží na věky a moje místo je pevné.

Většinu tvých plastik tvoří hlavy s různými výrazy. Proč se do centra tvé pozornosti dostaly právě lidské obličeje?

Nemám výtvarné vzdělání, ale možná právě to mne osvobozuje – tvořím bez omezení to, co se mi líbí. Bůh stvořil tento svět, úžasné velryby, koniklece, řasy… ale vrchol stvoření je člověk. A nejkrásnější na člověku je lidská tvář. Na ní se zrcadlí, co zažil, co ví, co je za ním. Tvář je zrcadlem duše. Těla dělám stylizovaná – o to jednou přijdeme. Ale duše je věčná.

Jak tento tvůj koníček vznikl?

Určitě jsem něco „patlal“ i v dětství. Ale když jsem byl na vojně (to byla taková depresivní doba, ubíjející čas), kolem mne bylo sedm set stejně oblečených, dohola ostříhaných kluků, tak mě ty různé tváře zaujaly. Dostal jsem tam k dispozici kamrlík, kde jsem mohl tvořit a za nějaké peníze si i nechat hliněné výrobky vypalovat. Byl jsem jediný z těch 700 kluků, který si nemusel čistit boty. (smích) Byl jsem víc „občanský zaměstnanec“ než voják a žil jsem si jak v bavlnce. Žádná šikana, žádné ústrky, mohl jsem se rozvíjet. Bibli jsem si četl v pracovní době. Velitel mě pak s hlínou posílal k dětem do školky a s nimi jsme z výrobků dělali výstavy. Tohle byl můj start. Zpětně vidím, jak to bylo celé neuvěřitelné.

Je to krásná tvorba, ale většina lidí tě zná jako uznávaného mykologa a nadšeného „Arošáka“. Má tvoje láska k tvorbě z hlíny kořeny v lásce k přírodě? Myslím, že ano. Bůh nás stvořil ke svému obrazu a dal nám i svoji tvořivost. Rád tvořím – a napodobuji stvořený svět.

Jak ses dostal k houbám?

Přes Pavla Světlíka – to byl a je pro mě zásadní člověk. Když jsme se po svatbě přestěhovali do východních Čech, viděl jsem ho, jak jedná s dětmi. A pro mě to byl vzor – chtěl bych vypadat, myslet a mluvit jako on. Jednou mě pozval na konferenci A Rocha na Šumavu jako tlumočníka. Jel bych tam tehdy dělat cokoli. A tam jsem viděl, jak je Pavel ohromný – jak umí přizvat nevěřící lidi a ukazovat jim na Stvořitele. Bylo to nejen zajímavé, ale mělo to i hluboký smysl. A viděl jsem i „misijní potenciál“ hub. Houbaření máme jako národní sport a přes houby se snadno začínají rozhovory, které mohou dojít až ke Kristu.

Prochází ti rukama materiál, ze kterého tvořil i Bůh. Co ti prochází hlavou, když tvoříš?

Někdy vzpomínám na Izajáše, kdy Bůh říká, že my jsme hlína a on hrnčíř. Vidím, jak je hlína vydaná tvůrci napospas. Bůh drží celý tento svět jako kus hlíny. Zná začátek i konec našeho příběhu, formuje nás podle svého obrazu.

Kterému z tvých koníčků (houby, A Rocha, holubaření, hliněné sochaření…) se věnuješ nejraději a proč?

Asi tvoření z hlíny. Nechci tomu říkat sochaření, dělám paňáce. Sochaři jsou pro mne Bernini, Myslbek, Braun… V tomto smyslu já sochař nejsem. Ale když vidím, že se dneska jako socha vystavují hrábě opřené o zeď nebo banán přilepený ke stěně, tak to jsem sochař taky. (smích) Kdybych se nějakému koníčku mohl věnovat víc (není moc času – mám tři děti), tak by to bylo tvoření z hlíny. Je to radost. První den hlína zkožovatí – trošku zaschne, ale ještě ne moc – a vypadá to jako živé. Pak to vyschne a vypadá to mrtvě. A pak to jde do pece – a je tajemství, jestli to popraská, nebo ne, co se na tom objeví za barvy. Je to dobrodružství.

A největším dobrodružstvím jsou výstavy. Mám tam zpětnou vazbu, dávám tam krátké texty o člověku a o Bohu – a vnímám, že to je moje misie, můj způsob, jak lidem říct o Bohu.

Kde a kdy budou moct lidé navštívit tvoji příští výstavu?

Až mě nějaký sbor Církve bratrské pozve. (smích)