Rozhovor s Iljou Hradeckým (*1945), zakladatelem neziskové organizace Naděje, odborníkem na problematiku bezdomovectví

Jak moc měla na rozhodnutí vstoupit právě do služby bezdomovcům vliv vaše osobní zkušenost z života ve Francii?

Zkušenosti z Francie nás – mne a moji ženu – k rozhodnutí pomáhat právě uprchlíkům nevedly. Měl jsem pracovní přechodný pobyt, rozhodoval jsem se, jestli se stanu uprchlíkem, a s čs. uprchlíky jsem se často setkával. Impulsem byli jenom ti lidé na pražském nádraží se svými potřebami. Teprve později, při práci, když jsme s nimi mluvili, nám ty dřívější zkušenosti pomohly pochopit, jaké má uprchlík problémy a starosti, na co myslí a co cítí. Když jsme po půl roce skončili v uprchlických táborech a začali samostatnou službu v Praze, tak se pro ně Naděje stala přestupní stanicí do samostatného života. Uprchlíci odcházeli a naši pomoc začali vyhledávat lidé, kteří přišli o bydlení, bezdomovci.

Každý z nás někdy potkal bezdomovce, který žádal peníze. Vy tyhle situace znáte s celým pozadím problematiky bezdomovectví. Je dobré dávat bezdomovcům peníze? Je to pro ně skutečná pomoc?

To jsou těžké otázky a odpovědi na ně ještě těžší. V Naději jsme si pro ochranu nás zaměstnanců určili zákaz dávat a půjčovat peníze klientům. To ovšem platí jen v pracovní době a na pracovišti. Venku já osobně peníze většinou nedávám, když někdy dám, pak záleží na okolnostech, komu, kdy a kde, ale pravidlo pro to nemám, rozhoduji se intuitivně. A taky jsem se už nechal napálit.

Jak jim tedy účinně pomoct, když s nimi člověk nepracuje, jen je potká na ulici?

Účinnou pomocí, když o ni onen žádající člověk stojí, je nasměrovat ho do denního centra nebo jiné sociální služby zaměřené na pomoc lidem bez domova. Nebo ho tam i doprovodit. Sociální služby bývají napojeny na potravinovou banku a vhodné potraviny většinou mají. V některých městech fungují terénní služby, streetwork. Ty můžete kontaktovat telefonicky, že tam a tam je člověk, který potřebuje pomoc. Rozhovor se sociálním pracovníkem může člověku v nouzi, nejen bezdomovci, ukázat možné řešení jeho nepříznivé situace. A kdo by se chtěl podílet na pomoci finančně, může podpořit různé programy, jako je „Nejdřív střecha“, případně lze přispět na účet některé organizaci.

Jak poznat člověka v opravdové nouzi od člověka, který zneužívá to lidské milosrdenství?

Těžko. Někteří žebrají na jídlo, jiní si dokážou vymyslet velice srdceryvné příběhy, na co by jim člověk měl dát peníze. Skutečným důvodem může být hlad, ale taky třeba alkohol nebo cigarety. Zkuste nabídnout jídlo a uvidíte. Kdo přijme, ten tu potřebu má. Dát peníze pomůže spíš výjimečně.

Vůči bezdomovcům existuje spousta předsudků. Třeba že je to jejich volba. Nebo že mně se to stát nemůže. Nebo že jsou všichni alkoholici. Nebo že žebráním vydělají víc než běžný člověk prací. Jaká je skutečnost?

Mezi lidmi panuje vůči bezdomovcům hodně předsudků a nepochopení. Někteří lidé s nimi mají i špatné zkušenosti. Ale platí to i obráceně, je mnoho zaznamenaných případů násilí na bezdomovcích, některé incidenty skončily až smrtí člověka.

Bezdomovec je nálepka, cejch, stigma. Především je to člověk, teprve potom bez-domovec, člověk-bez-domova. Spíš by bylo potřeba se ptát, co bychom jako lidé měli chtít vědět a jak bychom se měli chtít k nim chovat. Je pravda, že někteří žebrají, někteří jsou alkoholici, ale to je i mezi lidmi bydlícími. Je taky pravda, že si mnozí z nich mysleli, že se jim nemůže stát, aby skončili na ulici, a stalo se. Není možné brát vážně to, co některý z nich řekne náhodnému novináři na jeho otázky. Když odpoví, že mu to tak vyhovuje, pak to může být z nouze ctnost, odmítnutí přiznat si životní prohru, po letech taky návyk a třeba trocha furiantství. Anebo od každého trochu.

Jak přinést Boží světlo do jejich tmy? Jak být bezdomovci „Kristem“ podle evangelia? Stačí dát hladovému najíst, žíznivému napít, obléct nahého, ujmout se cizince?

V první chvíli to stačí. Když přijde večer za deště nebo v mrazu prochladlý a hladový člověk do noclehárny, tak nepotřebuje slyšet svaté řeči nebo různé „dobré rady nad zlato“. Potřebuje sprchu a teplo, obléknout, pak horký čaj a kus chleba. A dobré slovo. Přijetí. Přívětivé chování. Pak se třeba ukáže příležitost k důvěrnějšímu rozhovoru, třeba o Boží lásce. Mluvím o prostředí v křesťanských sociálních službách.

V běžném životě, při letmém setkání s člověkem bez domova je to jiné. Na jednu stranu jednodušší, protože nemusí dojít k osobnějšímu rozhovoru, ale naopak obtížnější navázat kontakt a získat důvěru, a přitom se nenechat zneužít. Není snadné odpovědět na otázku, kde je hranice mezi empatií a zneužitím. Polohu hranic si každý určuje jinak. V jakémkoliv vztahu si je musí každý najít sám podle situace. Nemáme všichni stejnou potřebu vzdálenosti hranic, a také s různými lidmi stanovíme jinou hranici. To ostatně platí pro každodenní setkávání s lidmi, nejen s bezdomovci.