Rozhovor se Samuelem Balcarem, starším sboru CB Náchod

Jsi potomkem nejstaršího rodu Církve bratrské. Víš, kolikátá generace jsi od zakladatele CB v Bystrém?

Nevím, i když nějaké pátrání bylo. Mé rodiče to zajímalo, tak zjišťovali rodokmen u strýčka Košťála a on došel k závěru, že zřejmě nejsme přímými potomky Jana Balcara. Ale přes dědy určitě nějak spřízněni budeme.

Víra se v rodinách často dědí, ale vztah s Bohem si stejně musí najít každý člověk sám. Jsou všichni tvoji předci v linii rodu Balcarů věřící?

Bylo by to hezké, ale bohužel ne. Mí pradědové, prababičky, dědové, babičky i rodiče věřící za života byli a jsou, ale jejich děti, mé tety a strýcové, už mnohdy tu milost přijmout do svého života Pána Ježíše Krista nepřijali. Některé rodové linie ve sboru zůstaly, ale nezůstali všichni. Bohužel, tak to je.

Kdy a jak jsi ty sám prožil svoje obrácení?

Vyrůstal jsem ve věřící rodině, takže jsem o existenci Boha nikdy nepochyboval. Rád jsem jezdil na čundry a v přírodě jsem navíc viděl její zázraky – a v náhodný vznik toho, co jsem viděl, jsem nevěřil. Časem jsem přijal, že za nás Pán Ježíš zemřel, ale bylo to vědění, nešlo to přes srdce. Od dětství jsem velmi špatně snášel jakoukoli nespravedlnost, jak ve světě, tak v církvi. Viděl jsem, že tam ta spravedlnost není. Třeba když jsme měli akci s mládeží a někdo nás nařkl z něčeho, co nebyla pravda, tak jsem to těžce nesl. Měl jsem problém s odpuštěním. Částečně ho mám doteď. Odpustit i přijmout odpuštění. Ale pak přišel strýček kazatel Jiří Hofman, to jsme se ještě moc neznali, a láskyplně se mě zeptal: „A jak to ty máš, Sálo? S čím bojuješ?“ Úplně mě vystihl! Pak jsme si díky vedení mládeže hodně povídali a on mě dovedl k tomu, že jsem dokázal odpustit i odpuštění přijmout. Pak jsem si začal ohromně vážit odpuštění od Pána Ježíše Krista, jeho oběti za nás. Pochopil jsem, že i já sám jsem vůči některým lidem nespravedlivý, že i já mohu ubližovat. Rozum mě takto v jednadvaceti letech dovedl k hlubokému pokání.

Církev bratrská je rodinnou církví, rodiny jsou základním kamenem stavby této církve. Silné rody mohou být ve sboru pozitivní, ale i problematickou silou. Jak vnímáš sílu vašeho rodu v církvi ty?

Síla našeho rodu se dost měnila. Ne vždy jsme byli ve vedení sboru. V těch divokých devadesátých letech můj táta i dědové – Balcar i Vydra, kteří byli ve staršovstvu, těžce nesli rozdělení a dál kandidovat nechtěli. Ale síla rodu obecně je vždycky závislá na tom, jak to ten rod myslí s Pánem Bohem. Jakou má víru, jak upřímní jsou.

Vidíš tam přímou úměru – čím upřímnější je víra rodu, tím pozitivnější je jeho vliv?

Nechci tam dávat úplné rovnítko, ale ano, Pán Bůh se k tomu přiznává svým požehnáním. Je to v Božích rukou, i když se občas vyskytnou problémy. On si to vede podle svého. Ale pokud rod není pevně ukotven ve víře, tak to naopak na celý sbor může mít negativní vliv. Když rod začíná tolerovat hřích, obhajovat některé své členy, kteří zásadně zhřešili. Když je loajalita v rodě větší než pokora před Bohem. Tam vzniká kámen úrazu rodin, který má pak negativní dopad na sbor – a někdy i na církev. Přes značný vliv ve sboru se ten problém nese celou církví a velmi ji to poznamenává. Protože církev je propojena rodinami, dopadá to i na různé sbory v okolí. A to bývá největším problémem. Místo tolerance hříchu je potřeba členu rodiny říct: „Máme tě rádi, ale tohle děláš špatně.“ Ale mnohdy zůstává jen to: „Máme tě rádi,“ – a nastupuje řešení bez Ježíše a obhajování takového člena. Viděl jsem to třeba v případech sborových rozvodů, do kterých byli zainteresováni lidé ze staršovstva coby členové rodin dotčených manželů. Člověk je lidsky chápe, ale z duchovního hlediska to není dobře. Ti lidé měli poznat, že jsou ve střetu zájmů, a jednání se v takových případech neúčastnit. Nadělalo to spousty škod, zůstaly tam křivdy, které si rody nesou léta. Deset, patnáct let, celé generace! Člověk někdy až zírá, jak to těmi generacemi jde dál. Člověk musí být nesmírně pokorný, aby si nemyslel, že to „ta naše rodina“ ví nejlíp. Je třeba se modlit, aby nás Pán Bůh ochraňoval od zlého. Některé rody byly silné, byly to pilíře sboru, ale už nejsou, právě proto, že přestaly spoléhat na Pána Ježíše.

Sám jsi ve staršovstvu. Nejde tomuto střetu zájmů zabránit tím, že se to systémově ošetří?

To by bylo ošetření byrokratické. Myslím si, že v první řadě musí mít střízlivý pohled na věc kazatel a staršovstvo, které se nenechá daným problémem unést. Není těžké členovi staršovstva říct: „Prosím tě, jen na tohle rozhodnutí budeš muset odejít, protože to je u tebe střet zájmů.“ V krajních případech, pokud to citelně narušuje chod staršovstva, je lepší, aby se staršovstvo rozpadlo a udělaly se nové volby. Nebo aby byl ten člověk nahrazen.

To zní jako extrém. Myslíš si, že může rodový vliv dojít tak daleko, že ohrozí celý sbor?

Pokud se jedná o menší sbor složený z malého počtu velkých rodin, tak si myslím, že se to stát může. Navíc již zmíněnými rodinnými vlivy v okolí se do problému začnou míchat okolní sbory a může to poškodit i blízké vztahy v nich. Protože na rody jsou navázáni tzv. přátelé rodin. I jejich nadhled, který by z Božího slova měli mít, bývá narušen. Lidsky je to normální, ale když je člověk ve sboru v takové pozici, je nutné si přiznat, že už je to za hranou.

Máš nějaký „návod“ na obnovu toho Božího nadhledu?

To je těžké. Největší problém vidím v tom, že se za problémy dělá „tlustá čára“ a tím se považují za vyřešené. Tlustá čára se zásadně dělat nemá. Věci se mají otevírat a řešit. I když to bude nepříjemné, bude to obrovská práce – a třeba bude trvat i rok. Ale pro společenství i pro rodinu je to nesmírně důležité. Vztahy pak mají daleko větší šanci se uzdravit. Vidím to ve stavařině – když se přetírá mokrá omítka nad prasklou kanalizací, tak to chvilku bude hezké, ale pak to stejně zase začne prosakovat. Musíme si dát tu práci postavit tam lešení, zastavit vodu, probourat se tam, opravit problém tam, kde skutečně je (!), teprve potom to zazdít a pěkně natřít – a víme, že teď to teprve bude plnit danou funkci. Se vztahy ve sboru je to taky tak. Tlustá čára je prostě úplně špatně.

Jak dát lidem odvahu odkrýt problém až k tomu „prasklému odpadu“?

Myslím, že se už odmala musí děti učit, že se to dělá takto. A v rodinách jít příkladem. Nastavovat to už tam. Svět nás učí opak – zapírat a zapírat, protože tak z toho člověk vyjde nejlépe. Hlavně se v tom nešťourat. Možná se to chvíli zdá jako záchrana, ale ve skutečnosti je to zkáza. Když jsou věci nevyřešené, tak se otevřít musí. Jakmile se ale vyřeší, mohou se začít uzdravovat. Samozřejmě – každý si to bude pamatovat, ale je to uzdravené. A teprve pak už to neotevírat.

Silné rody mohou bojovat s pokušením vnímat sbor, ve kterém mají tolik členů a tolik do něho investují, jako sbor vlastní (včetně představ, jak by měl fungovat). Je pro členy rodu těžké vnímat hlasy čerstvě obrácených lidé bez příbuzenských vazeb ve sboru jako naprosto rovnocenné?

Jak v čem. V menších sborech někteří lidé vůbec nejsou připuštěni do rozhodování, protože nesouhlasí s rodem, který má ve vedení sboru silné lidi. Takový sbor pak chřadne a strádá.

Já osobně vnímám nově příchozí do sboru velmi pozitivně. Hlavně co se týká víry a svědectví. Probouzejí nás, obrovsky nám svědčí tím, co prožili. Tam ten problém není. Problém je v praktických věcech. Nově příchozí mají spoustu energie a nápadů, jak věci řešit – a obvykle narazí. Přiznávám, že i u mě. (smích) Ale pak si řeknu, že od doby, kdy se to řešilo naposledy, uplynulo dvacet let, tak se to zas může zkusit, třeba to teď fungovat bude. Kolikrát jsme v těch svých sedadlech spokojení… (smích). Takže je dobré říct, že už se to řešilo, sdělit názory, ale tu možnost jim dát.

Máš nějaký konkrétní příklad, kdy jsi musel uznat, že ses spletl?

Třeba jsem dost pochyboval o akci „Bazar“ u nás ve sboru. Myslel jsem si, že je takových akcí všude dost a že to nemá smysl. A rád jsem se obrovsky mýlil. Časem se to ale hodně rozrostlo a organizátory to už dost vysilovalo. Pak je potřeba jim říct, že dělají skvělou službu, ale nemají si toho brát víc, než jsou schopni zvládnout.

Jsi starším sboru, určitě ne prvním z rodiny. Šel jsi do staršovstva s osobní touhou něco změnit, nebo jako zástupce rodu?

Dlouho jsem se rozmýšlel, šel jsem do kandidátky na poslední chvíli – a důvod, proč jsem šel, je, že mě nebaví být přísedící. Chci se podílet na službě ve sboru. Viděl jsem svoje obdarování ve vedení, tak jsem čekal, jestli mě tam Pán Bůh chce. Měl jsem touhu staršovstvo zpestřit, otevírat a řešit některé věci, které se odkládaly, a chtěl jsem se učit od zkušenějších.

Nesouviselo to tedy s tím, že bys ve staršovstvu vystřídal svého tátu? Nevyslala tě tam rodina jako dalšího Balcara?

Vůbec ne. Táta mě tedy úplně neodrazoval, ale upozorňoval mě, že to nebude lehké. Mám velkou rodinu a tahle služba vyžaduje čas. Zná mě. A nechal to na mně.

Jaké další důležité pozice ve sboru zastávají (zastávali) členové tvé rodiny?

Jsem ze čtyř dětí, sestry vedou dorost v jiných sborech na severu a jihu Moravy, jejich manželé taky slouží. Daří se jim to a já jim to přeju. Co se týká staršovstva, tak dědové a pradědové tam vždycky byli.

Jak se ti daří prosazovat své vlastní názory ohledně sboru vůči jiným názorům tvých příbuzných? Vezmu-li to v celé šíři i s maminčiným rodem, tak jsou mnohé odlišnosti, včetně různých obdarování. V něčem si rozumíme, v něčem méně, ale vztahy to nenarušuje. Nemáme tam tabu. Jediné, co mi vadí, a to i ve sboru, že vztahy narušuje politika. Dřív to tak nebylo – lidé se i s odlišnými politickými názory respektovali, teď se skoro rvou do krve. I rodiny to někdy rozerve. Myslím, že úplně zbytečně.

Rozhodujete se, jak budete v církvi hlasovat jako rod, nebo jako jedinci, zodpovědní každý za svůj vlastní hlas?

Rádi věci dopodrobna probíráme – radu, církev, vztahy v církvi… (smích) ale rozhodování je na každém.

Jaký máš názor na misii sboru? Co když je to misie na ulici, která by znamenala příliv „pochybných individuí“ do sboru?

Misie by měla být základem sboru. Ale měla by být konkrétní, zaměřená na danou oblast a tam systematicky tu sílu dávat. Takovou oblastí myslím třeba sousedské vztahy. Nejsem úplným příznivcem misie na ulici. Protože když se objeví noví lidé, je potřeba být na ně připraveni a dlouhodobě se jim věnovat. Jako sbor jsme schopni zorganizovat skoro všechno, ale nejsme připraveni na službu novým lidem.

U sousedské misie je to jednoduché – o člověka se stará ten, kdo ho přivedl.

A tak je to taky správně. Ale je to velmi náročné – může to znamenat čtyři roky života na jednoho člověka. A na tohle nejsme úplně připraveni. Někteří lidé mají zvláštní obdarování přivést lidi do sboru – jde jim to samo – ale dál už se jim nevěnují. Jako by jim už na to nezbyla síla. Mnoho sborů v CB ale připravených je, i na přijímání lidí z pouliční misie.

Jsou chvíle, kdy jsi za silný rod Balcarů v CB opravdu rád?

Jsem hrdý Balcar, to jsem byl vždycky. Ale pak jsem hrdý Náchoďák, Královéhradečák, Čech. (smích). Teď jsem spíš velmi vděčný za to, jak se scházíme jako rodina. Za to děkuju Pánu Bohu. Držíme spolu, to je obrovské požehnání a vzácnost.

Jsou chvíle, kdy bys preferoval nepatřit v církvi do silného rodu?

Když by v rodině byla nějaká ostuda, ale ta, díky Bohu, ještě nenastala. (smích)