Ještě v polospánku slyšela monotónní hlas vzdáleného vyvolávání šířícího se z minaretu. V prvních vteřinách neměla představu, kde je. Zdálo se jí, že jsou u babičky, celá rodina. Pomalu jí docházelo, že to není sen, ale živé vzpomínky. Opravdu tam byli. Je to pár dnů.

Muezzin se ozval znovu. Lída pomalu otevřela oči. Realita začínala dostávat jasnější obrysy. Saúdská Arábie. Vesnička westernů – zdravotního personálu královské nemocnice ze západní Evropy pár kilometrů vedle města. Měsíc dovolené v Čechách a po Evropě, který včera skončil. Je pondělí a dneska má službu.

Zaplavil ji náhlý pocit stesku. Ty přechody jsou vždycky nejhorší. Sotva si doma zvykne na nějaký řád, sotva zpátky zapluje do prostředí milované rodiny a blaženost z blízkosti dětí a manžela se stane každodenním štěstím, sotva si žaludek znovu zvykne na českou kuchyni a oči na tu divokou zeleň všude, kam se podívá, na desítky odstínů mraků a tisíce odstínů běžného života, už zase balí kufr.

Podívala se z okna. Ještě je tma. Zanedlouho bude slunce zářit z azurové oblohy, ohřívat vzduch až na pětačtyřicet stupňů, nikde ani mráček, jen béžová barva pouště bude doplňovat strohou barevnou paletu. A černá nebo bílá barva jak veškerého oblečení, které je na ulicích k vidění, tak aut. Je to jiný svět. Ale jakkoli se těší domů, má to tady ráda. I ty lidi. Hledají stejné hodnoty jako my. Nejsou jiní. Jen ta kultura je jiná, krásná tam, kde je doma.

Klekla si na koberec vedle postele. Zvykla si tyhle chvíle, když už ji vzbudí, věnovat Bohu. „Pane, děkuji, že nám dáváš další den. Že chráníš a žehnáš mým milovaným. Že jsme mohli být spolu a že Ty jsi s námi, ať jsme, kde jsme,“ slova díků šla ze srdce sama. Bylo za co děkovat. Má nejlepšího muže na světě, tři krásné zdravé děti, oboje rodiče a v nich obrovský dar. A skoro hmatatelnou Boží blízkost. I když je na poušti. Obrazně i doslova. Vzpomínala na dobu před třemi lety, kdy užívala duchovních služeb ve sboru, jako když se u neustále udržovaného bazénu roznáší výživná strava a chlazené nápoje. Kdy ještě neměla tušení, že se na pár let ocitne jako specialista v jedné z nejmodernějších nemocnic světa. Ale sama, daleko od rodiny a v naprosto odlišné kultuře.

Tady nemá sbor. O to víc se ozývá žízeň po čisté vodě a o to víc pije přímo z pramene. Měla strach, že si sem nebude moct vzít ani Bibli. Zbytečně. Kromě Bible pro osobní potřebu mohla mít i křesťanskou literaturu. A k dispozici komunikační prostředky, takže i bohoslužby, kázání a chvály na internetu. Může si to vše poslouchat v klidu. Na to je ta samota skvělá.

Pustila si počítač a napsala zprávy Jirkovi a dětem. Takový ranní rituál. Popřát jim hezký den a poslat pusu. A pokud by už nespali, vidět je a aspoň na dálku je očima obejmout. V Čechách je o hodinu méně, ještě spali. Znovu přejela zrakem po vzkazech ze včerejška. Včera po příjezdu s nimi ještě mluvila, ale vždycky, když měla čas, tak si jejich slova četla znovu. Dneska to nestihne, ale pokud nemá službu, je s dětmi na Skypu, až přijdou ze školy. Probírá s nimi učivo a s tím nejmladším dělá úkoly. A s Jirkou je přes mobilní aplikaci v kontaktu celý den. Je to zvláštní. S prací na jiném kontinentě na ně má víc času, než když byla doma. I to byl jeden z důvodů, proč se s Jirkou rozhodli, že to zkusí. V Čechách měla tři zaměstnání a s péčí o domácnost se třemi dětmi toho bylo moc. Tady má jednu práci, pětasedmdesát dnů dovolené, kdy se dětem a rodině může věnovat naplno, možnost okamžitě na týden odletět, kdyby byl doma problém, i finance, které pak umožní dětem studovat. A možnost sportovat. Túry do pouště, pravidelný běh, plavání. Srovnalo se jí zdraví.

Když opouštěla vilu, bezděčně se koukla vedle schodů. Posledně tam byl skoro metr velký ještěr. Vypadal neškodně, ale kdo může vědět, jestli neškodný doopravdy je, když i mravenci jsou tu jedovatí. Vůbec všecko je tu jinak. S ostatními kolegyněmi nastoupily do autobusu, který je odveze až do nemocnice. U brány do vesničky projel autobus dvěma po zuby ozbrojenými hlídkami. Sto vilek obehnaných zdí s ostnatým drátem je ostražitě střeženo. Cesta ven je v pohodě, zato cestou do vesnice dvakrát kontrolují autobus, jestli v něm není výbušnina. I tohle je tu jiné. Když se třesou stěny, není to tím, že by kolem domu projel vlak, ale tlakovou vlnou ze vzdálené exploze. Nedávno sem spadly i střepiny ze zneškodněné rakety. Má to tu svá specifika, ale cítí se tu v bezpečí.

Když procházela recepcí, nedalo jí to a s úsměvem si rýpla do recepčního, který měl na tóbě skvrnu od kečupu. Byl ramadán a jako věrný muslim (jak jí o sobě říkal, když se ji posledně snažil přesvědčit, aby přešla na islám) by se měl postit. Znalost Koránu, se v rozhovorech o víře ukázala jako výhoda. Stejně jako rozvíjející se znalost arabštiny. Lída neví, proč jí Bůh dal na srdce touhu naučit se tenhle jazyk, ale měla zkušenost, že když cítila podobná „volání“, bylo dobré poslechnout. Důvody proč, se pokaždé ukázaly až později. Až potřebovala to, co se naučila. Ale nejsilnější motivací ovládnout další jazyk u ní vždycky bylo moci lidem svědčit o Ježíši v jejich řeči.

--------- Jirka si na mobilu přečetl zprávu od své ženy a usmál se. Taky na ni myslí. Ani to jinak nejde. Vlastně na ni ty poslední roky myslí víc než kdy jindy. Roste, holka, odborně, i ve víře. Je to úžasná ženská. Vždycky byla, ale teď to je nějak víc vidět. Když se do něčeho zakousne, tak to dotáhne až do konce. Tohle mají společné, neradi něco vzdávají. Oba dva. Ukrojila si velký krajíc, a po těch víc jak dvou letech vidí, že to zase zvládla. I oni tady to zvládli. Rozhodnutí do toho jít přineslo dobré plody. I když ze začátku se museli vzájemně podpírat, měla to těžké ze všech stran a jim doma zkrátka chyběla. Teď, když to neměli, teprve vynikla její schopnost jednat s dětmi i dospělými a zastat tolik práce.

V myšlenkách se vrátil o pár let zpátky. S možností téhle práce v Saúdské Arábii se oba dva seznámili v podstatě najednou. Lídě ji nabídla kolegyně, když se k ní, jako k učitelce angličtiny, přišla domluvit na přípravě na zkoušky. Lída to Jirkovi řekla hned potom. Připadalo jim to jako šílenost, shodli se na tom oba. Od rodiny, na jiný kontinent, do středu islámu. Na úplně jinou úroveň zdravotnictví. Ale když se podívali na podmínky a zjistili, že Lída nejen splňuje úplně všechno, ale s další specializací a dvaceti lety praxe má ještě bonus, už to tak šíleně nevypadalo. Začali se za to modlit. Jestli je to cesta pro ně, Bůh ji otevře, jestli ne, tak ji zavře. Takhle to Jirka vždycky bral. Buďto Bůh mluví k lidem přímo a ti se podle toho zařídí, nebo Boží vůli hledají aktivně pomocí rozumu a moudrosti jim daných, a výsledek je stejný. Buď člověk odmítá výzvy, nebo je neodmítá a snaží se obstát. Pro přijetí bylo nutné uspět v nesčetném množství různých zkoušek – z angličtiny, kultury, odborných. Ze společných modliteb nakonec vzešlo, že jakýkoli neúspěch nebo novou překážku během přípravy budou brát jako zavření dveří od Boha. A dál nepůjdou. A kdyby to přece jen došlo až k pracovní smlouvě, podmínky byly nastaveny tak, že kdykoli během práce, kdyby to doma nešlo, tam může skončit a vrátit se. Nic není definitivní. Tím se rizika razantně snižují. Rodina je nejdůležitější.

A pak Bůh všechny ty dveře doširoka otevřel. Lída hladce prošla všemi zkouškami. Koukali na to oba dva s údivem. Pak i oboje rodiče uznali, že mladí to mají promyšlené a že na systému, který bude fungovat během máminy fyzické nepřítomnosti, poctivě pracovali. A nabídli jim svoji podporu.

Rodina začala fungovat ve své širší podobě. Začali si být blíž. Rodiče se začali navštěvovat i bez Lídy jako spojovacího článku. Věnují se nejmladšímu vnukovi, který k nim po škole pravidelně chodí a dělá si tam úkoly, protože táta jako inženýr do práce dojíždí a vrací se domů později. A užívá si to jak nejmladší vnuk, tak i oni. Život se přestal točit kolem nemocí a vrátil se jim kus mládí. A děda ví tolik věcí z chemie a z přírodovědy! Dospívající děti dozrály v samostatné jedince. Dcera převzala část máminy role s hrdostí a Jirka i Lída viděli, že se v ní cítí dobře. Naučila se vařit a baví ji to tak, že o prázdninách dělala kuchařku čtyřiceti lidem na táboře. I prostřední syn se tam, kde za něj mluvili rodiče, naučil jednat sám. Pro Jirku byla zajímavá zkušenost zjistit, že se v rodině vzájemně dovedou zastoupit.

------------ Rodina přes půl světa. Nejde to samo. Je k tomu potřeba držet se Boha, dokonalá partnerská shoda a obdarovaní, silní jedinci. U chlapa ten druh síly a odvahy, která se nestaví na oči, ale která jako kořeny hluboce zapuštěné ve skále udrží strom stát i ve vichřici a ochrání ptačí mláďata v hnízdech. Pokora přijmout, že Boží cesty mohou vést jinudy, než kudy vedou osvědčené a normami přijaté cestičky a představy, kudy by se dobrý křesťan měl ubírat. Přijmout, že Bůh může mít pro jeho rodinu jinou cestu a že na ní může mít viditelnější, nikoli ale významnější roli jeho žena. Ten josefovský typ chlapa, který má v Božích očích větší schopnost chránit to nejcennější než lidmi uznávaní bojovníci.

Jirka, Lída a jejich děti se za pár měsíců stanou zase celkem běžnou rodinou. Nebudou mít problém vrátit vše do normálu. Tou vzdáleností rodina neutrpěla. Naopak. Stmelilo je to. Jsou přesvědčeni, že tudy vedla Boží cesta pro ně, protože to, co