Rozhovor s Petrem Grulichem

Představa, že kazatelé a starší sborů jsou bezhříšní, je falešná. Jak se vyrovnáváš eufemisticky řečeno s nedokonalostí?

Mám blíž k Lutherovi, který zdůrazňoval dokonalou Boží milost, než ke Kalvínovi, který akcentoval především posvěcený život. Nechci však vystupovat za kazatelnu s nevyznanými hříchy. Bojuji s nimi, nenechávám je plavat. A to také přirozeně očekávám i od druhých, že něco se svými hříchy udělají. To „něco“ je pokání, ne dokonalost.

Takže tě netrápí, že církev není dokonalá?

Díky Bohu, že nežijeme v dokonalé církvi, protože řešení hříchu a hříšnosti není v tom, že se polepšíme a odnaučíme hřešit, ale že Pán Ježíš vzal hříchy na sebe. Pro mě je důležité, že se zvěstuje Kristus, který za nás zemřel. A nejen to, on na našem místě také žil dokonalý a svatý život! Když své hříchy vyznáváme, Pán Bůh se na nás dívá jako na Krista, který žil svatě. V tom je naše naděje. Takže díky Bohu, že nemusíme své hříchy maskovat a schovávat, protože řešení není v tom, naučit se nehřešit, ale v milosti. Samozřejmě je možné mluvit o takzvané laciné milosti, ale nakonec to nikdy nebude nic jiného než milost, která nás posílí a povzbudí.

Jako křesťané hřešíme většinou tajně, souhlasíme s křesťanskou morálkou, ale podléháme pokušení. Co bys poradil člověku, který u sebe rozpozná takový rozpor a začíná si uvědomovat závislost třeba na alkoholu nebo pornografii?

Žádný hřích není tajný, Pán Bůh ví o všem. Ale samozřejmě v mezilidských vztazích tajné hříchy existují. Myslím, že hranice je tam, kde se hřích dostává do roviny závislosti. Tam bych každému radil, aby nezůstával sám, ať už se jedná o závislost na alkoholu, pornografii nebo třeba workoholismus. Je na místě položit si otázku, jestli na to stačím sám. Protože závislost se může rozjet jako sáňky a dole to už člověk sám neubrzdí. Ale zároveň platí to, že pokud se jedná o situační selhání, není nutné, aby o každém hříchu někdo věděl.

Specifickou záležitostí, kterou je ale vždy nutné řešit s lidmi, je vzájemné neodpuštění. Tam, kde dojde k narušení vztahů, je nezbytné řešit hřích s druhými lidmi, s partnerem, s dětmi atp. Vyznání jen Pánu Bohu nestačí.

Ne každý člověk je stejný, ale každý má slabé místo. Co bývá mezi nejčastějšími svody?

Jsou to klasická tři pokušení: moc, sex a peníze. S tím se u mužů opakovaně setkávám. Ale každý to má posazeno trochu jinak. Příčina hříchu však bývá dost často i v nějakém vnitřním zranění nebo v pocitu nedostatečnosti, třeba v mindráku. Když se někdo hodně podceňuje, často vidím, že sklouzne například k závisti nebo k pomluvám, protože se nedovede vyrovnat s úspěchem druhého. Také přepracování a únava vede k hříchu, pak stačí málo. Kdosi mně říkal, kdy je kazatel nejnáchylnější ke svodu – prý v neděli večer. Vše je hotovo, po kázání, rozhovorech, a když se to nahromadí, snadno člověk selže. A někdy to taky odskáčou nejbližší, manželka, děti…

Vrátíme-li se k alkoholu a pornografii, jsou to svým způsobem nejdostupnější drogy, do značné míry společností tolerované, ale přitom závislost na nich je těžce léčitelná. Jak z toho ven? Co konkrétně radíš, jak pomáháš?

První fáze je nenechat si to pro sebe, mít zpovědníka. Ale zjišťuji, že to je účinné jen na čas. U alkoholu vždy doporučuji lékaře, odborníka, psychiatra. U pornografie je dnes velmi jednoduché nechat si zabezpečit počítač a heslo dát někomu jinému, abych ho neměl v kapse. Já sám mám například všechny komunikační prostředky nastavené tak, že se z nich na hanbaté stránky nikdo nedostane.

Psycholog Jeroným Klimeš radí, že člověk má udělat koalici se svými přáteli proti sobě, že musí odstřelit své ego, přiznat problém a požádat o pomoc. To ale není vůbec jednoduché, zvláště pro kazatele a starší. Je to dobrá rada? Myslíš, že je v církvi bezpečný svět?

Doporučuje se, aby zpovědník nebyl ze sboru, kde kazatel slouží. Druhá možnost spočívá v opravdovém přátelství. V bratrské církvi se snadno všechno vykecá a není zde přesně vykolíkovaný prostor zpovědního tajemství. Dlouholetý přítel ale snáze udrží zpověď bližního. Prozrazení zpovědního tajemství je ale hrozná věc. To ať se pak raději nikdo nic nedoví.

Takže co myslíš, měl by mít kazatel svého zpovědníka?

Určitě bych to doporučil, ale když má někdo špatnou zkušenost anebo když mu nejde najít si životního průvodce a pastýře, tak bych se tím netrápil. Není to ztráta kvalifikace dělat duchovního. Já sám jsem měl v různých obdobích své průvodce životem, ale dovedu si představit, že někdo z blízkých kolegů svého pastýře ztratí, třeba když mu odejde na věčnost. Jistě to není povinnost.

Poslední otázka, co ale dělat s nekajícími? Jakou máš pro ně naději?

Náš problém skutečně není hřích, ale nekajícnost. Taky máme v duchovních zásadách, že jinak jednáme s kajícími a jinak s nekajícími. S nekajícími se vlastně nedá dělat nic… Kladu si ale někdy otázku, co je duchovní a co duševní. Projeví se to třeba na závislosti na alkoholu. Například pokud se někdo už dostal do tak pokročilého stadia závislosti, že už nedokáže nepít, došlo k biologickým změnám na mozku. Věřím ale, že spravedlivý Bůh vidí opravdovost jeho pokání, i když my u něj nápravu nevidíme. Věřím v Boží spravedlnost a milost.