Zpívali andělé a lidé na obou frontách zpívali s nimi.

Je zima. Mráz zalézá pod kůži a smutek až do útrob duše. Ještě pořád jsou tady. V Belgii, u městečka Ypry, daleko od svých rodin. Místo tepla domovů je kolem nich hlína zákopů a místo jejich žen a dětí jen další tátové bez rodin. Pekař, švec, sládek od Mohuče. Trčí tu zakopaní naproti Britům, zabíjejí se navzájem a pohřbívají mrtvé. To je teď jejich řemeslo. Slibovali jim, že tahle válka bude krátká, monarchie vyhraje a do Vánoc budou doma. A zatím se během těch pěti měsíců, co se bojuje, začalo té krátké válce říkat Velká.

„Na, dej si,“ natáhl se Bruno přes jeden z malých stromků ověšených žárovkami a podal skleničku pálenky Hansovi. Tohle hned tak neskončí, pomyslel si, ale nahlas to neřekl. „Jsou Vánoce. Něco si přej.“ Hans se na něj podíval úkosem. Jako by nevěděl co. Všichni si tam přáli jen jedno: Aby nebyla válka. Bruno popošel s lahví k dalšímu. „Dej si,“ řekl a nedodal už nic. Od stěny se začaly ozývat tóny Stille Nacht. Nejprve tiše a pak stále hlasitěji. Ten hlas dostal Ulrich jako dar od Pána Boha. V civilu zpíval v opeře tenor. Jako by do té tiché noci začali přicházet andělé.

O několik desítek metrů dál, za kouskem „země nikoho“, všichni ztichli. Důvěrně známá melodie Silent Night, kterou by zpívali zítra, podle britských vánočních zvyklostí, zněla nocí k oslavě toho, kdo se narodil, aby přemohl smrt. I tam jsou lidi, pomyslel si John. Nechtějí umírat, nechtějí zabíjet, chtějí domů. Jako my. K německému tenoru se začaly přidávat hlasy zpívající anglicky. Nejprve potichu, pak čím dál hlasitěji. Na kraji německého zákopu se objevil první rozsvícený stromeček. Pak další a pak jich tam stála řada. Pohledy z jedné strany fronty mířily na druhou a už to nebyly pohledy nepřátel. Hans vylezl ze zákopu první. Vzal jeden ze stromečků a nesl ho na britskou stranu fronty. Ze zákopů na obou stranách začaly vylézat postavy. Nejprve nesměle, pak čím dál radostněji. Děl se zázrak. Válka mizela. Té noci, 24. prosince 1914, neměla nenávist mocných tohoto světa žádnou moc. Zpívali andělé a lidé na obou frontách zpívali s nimi.

Během těch prvních Vánoc první světové války, které se do historie zapsaly jako vánoční příměří, se z nepřátel stali přátelé. Ukazovali si fotografie blízkých, vyměňovali knoflíky z uniforem, odehráli fotbalový turnaj. Když se pak vrátili zpátky do zákopů, nebyli už schopni na sebe střílet.

Vánoční příměří netrvalo dlouho. Ani jásot v Betlémě nevydržel. Herodes se ve strachu z Lásky, která se narodila do světa a ohrožovala jeho mocenskou pozici, rozhodl udělat z Betléma město zalité krví neviňátek. Mocní Německa se ve strachu před vítězstvím lidskosti rozhodli zalít Ypry hrůzou, jakou svět dosud nepoznal. Původní jednotky byly rozděleny a poslány na jinou frontu a později zde zákopy Britů zalil déšť chemické bojové látky, která zabíjela zevnitř a která si podle „města vánočního zázraku“ vysloužila jméno yperit.

Každé Vánoce mají někde své mocné Herody. Ale v noci splněných přání se ukázalo, kdo je mocnější.

Foto: Pexels.com